Blurrix

Řekla by vám aplikace na výživu, že neví?

A co když vám jiná nabídne sebejistou odpověď během pár sekund?

Debata o zpomalení AI se nás dotýká mnohem osobněji, když nám technologie začne radit, co jíst, jaké doplňky koupit nebo jak si vyložit údaje o vlastním zdraví.

Rychlá odpověď se hodí. Potřebujeme ale také vědět, z čeho vychází, jaké informace chybí a nakolik jí můžeme věřit.

Firma může upřímně chtít zlepšit vaše zdraví a zároveň vydělávat na tom, že aplikaci pravidelně používáte, platíte předplatné nebo si koupíte doporučený produkt.

Obojí může platit současně.

Právě tahle část debaty o AI nás v Blurrixu zajímá.

Obchodní zájem automaticky neznamená špatnou radu. Dobré úmysly ale samy o sobě nezaručují správnou odpověď.

U doporučení kolem jídla a zdraví bychom měli mít možnost se zeptat:

Proč mi doporučujete právě tohle?
O jaké důkazy se opíráte?
Změnila by se rada, kdybyste o mně věděli víc?
Vydělá někdo na tom, když ji poslechnu?

Odpovědný přístup někdy nebude působit tak působivě. Aplikace se doptá. Přizná své limity. Vysvětlí, že z dostupných informací zatím nedokáže poradit.

Pro firmu to může být těžké rozhodnutí, když konkurence nabízí okamžitou a sebejistou odpověď.

Věřili byste víc aplikaci, která občas přizná „na to nemáme dost informací“, nebo byste hledali odpověď jinde?

Lék proti obezitě se už testuje u dětí od šesti let.

Možná není nejděsivější samotný lék.
Možná je děsivější, že svět, ve kterém už řešíme těžkou obezitu šestiletých dětí, nám připadá normální.

Gabor Maté v Mýtu normálnosti připomíná jednoduchou věc.
Běžné neznamená zdravé.

Stačí se běžně rozhlédnout v supermarketu.
Malé dítě zabloudí mezi regály s bonbony.

Barevné obaly. Zvířátka. Postavičky. Chce vzít jeden, pak druhý, pak další.

Je naprosto fascinované.
Přitom ten produkt ani nemuselo ochutnat.

Kolem dětského jídla přitom jako společnost neustále slýcháme:
„Moc to řešíš.“
„Jednou za čas mu to neublíží.“
„Dřív nebo později se tomu stejně nevyhne.“
„No jo, ale naše dítě nic jiného než hranolky nechce.“

Jednou za čas opravdu nevadí.
Jenže co když už nejde o jedno „jednou za čas“?

Zvykli jsme si na prostředí, ve kterém jsou podobná lákadla všude, pořád a od nejútlejšího dětství.
A protože se stala běžnými, začali jsme jim říkat normální.

Novo Nordisk právě zveřejnil výsledky studie semaglutidu u dětí od 6 do 11 let.
Nevnímáme to jako argument proti léčbě dětí, které ji potřebují.

Spíš nám to všem klade dost nepříjemnou otázku:
Jak jsme došli do bodu, kdy už v první třídě potřebujeme řešit těžkou obezitu?

Kde je pro vás hranice mezi „moc to řešíš“ a „tohle už normální není“?

Lidé na Ozempicu jedí méně.
Nestlé už tenhle problém řeší.

Léky na hubnutí mění, kolik a jak lidé jedí. A potravinářské firmy se rychle přizpůsobují.

Nestlé vyvíjí produkty přímo pro uživatele GLP-1. Magnum sází na menší porce. Další výrobci přidávají protein a v USA už se na hotových jídlech objevuje označení „GLP-1 friendly“.

Byznysově to rozhodně dává smysl.

Když člověk jí méně, záleží ještě víc na tom, aby v menším množství jídla dostal dostatek bílkovin, vlákniny a dalších živin.

A taky samozřejmě nepřijít o tržby.

Kolem skutečné potřeby tak vzniká nový trh.

HIGH PROTEIN.
Menší porce.
A teď „GLP-1 friendly“.

Pizza, shake, hotové jídlo.

Neříkáme, že jsou ty produkty automaticky špatně. Někomu mohou opravdu pomoct.

Ale velmi snadno z toho může vzniknout další halo efekt:
„Je to vyrobené pro lidi na lécích proti obezitě, takže je to pro mě zdravá volba.“

A tentokrát míří na lidi, kteří se právě snaží dostat obezitu a metabolické zdraví pod kontrolu.

Při stavbě Blurrixu se snažíme jít opačným směrem.

Nechceme lidem hledat další speciální produkty. Chceme jim pomoct pochopit, co skutečně jedí, vrátit se co nejvíc ke skutečnému jídlu a dělat změny, které vydrží.

Myslíte, že ten problém opravdu řešíme? Nebo jen obcházíme jeho příčinu a vytváříme nový?

„Závislost na AI" zatím není klinická diagnóza.

U jídla už víme, že „stačí méně jíst a zhubnout" není moc dobrá rada.
U AI zatím často říkáme: „Tak zaklapni notebook."

Začíná nám to připadat jako stejná chyba.

Potravinářský průmysl desítky let hledá způsoby, jak prodat víc.
Jídlo, po kterém máme chuť na další sousto.
Obal, který zvýrazní jednu žádoucí vlastnost a přehluší zbytek.
Produkt navržený tak, aby bylo těžší přestat.

Člověk se pořád rozhoduje sám. Jen se nerozhoduje ve vakuu.

U AI podle nás sledujeme začátek podobného procesu. Agent něco dokončí a během chvíli máme výsledek. Ten otevře další možnost. Pak přijde nový model, nová funkce nebo další nápad, který můžeme rovnou vyzkoušet.

A největší past je, že ten čas nevypadá promarněně. Za pár minut může vzniknout řešení problému, na kterém bychom dřív strávili den. Máme tedy velmi dobrý důvod pokračovat.

Firmy, které AI stavějí, potřebují růst. Čím častěji se vracíme a čím víc jejich nástroje používáme, tím lépe pro ně. Pro nás ve dvě ráno už méně.

U jídla máme pro tyhle triky aspoň jména:

cukr,
halo efekt,
bliss point.

Nedělá nás to o nic odolnější v obchodě, ale víme, co hledat, protože to někdo desítky let zkoumal a pojmenoval. U AI podobná slova zatím nemáme.

Rada „stačí přestat" nám najednou zní stejně naivně jako „jezte méně a zhubněte".

Odpovědnost za své chování neseme sami. Ale pokud musíme každý den znovu bojovat s prostředím, které má jiný cíl než my, samotná vůle není moc dobrý systém.

I proto při stavbě Blurrixu přemýšlíme nad tím, jestli vytváříme nástroj, který má člověku skutečně pomoct, nebo jen další aplikaci, kterou bude mít potřebu pořád otevírat. Naším cílem je, aby ji uživatel časem potřeboval méně.

Kde je hranice mezi odpovědností uživatele a odpovědností toho, kdo produkt navrhl?

🍯 P.S. Foto je pouze ilustrativní. Jde o ukázku tradičního cukrového agenta, který se v českém prostředí pravidelně infiltruje na oslavy, zvlášť ty dětské.

Stačí napsat PROTEIN přes půl obalu a v hlavě se z dezertu stane zdravější volba.

To slovo je dnes skoro všude. Na tyčinkách, jogurtech, pudincích, cereáliích, šunce i zmrzlinách. A vůbec nejvíc mě zaujalo v posledních dnech HIGH PROTEIN mléko 🫠

Ne proto, že by se z regálů stala přehlídka zdravého jídla. Stačí jedna žádoucí vlastnost a celý výrobek začneme vnímat jako zdravější.

Tomu se říká halo efekt.

Studie z Rutgers University ho otestovala na více než tisícovce lidí. Účastníci porovnávali běžné cereálie a proteinovou variantu stejné značky. Proteinovou verzi vnímali jako zdravější a výživnější. Častěji také očekávali, že pomůže s hubnutím, budováním svalů nebo celkovým zdravím.

Při přepočtu na stejnou porci měla přitom proteinová varianta více kalorií a více než dvojnásobek cukru. Porovnání navíc komplikovaly rozdílné velikosti porcí uvedené na obalech. Že větší uvedenou porci měla klasická varianta, správně poznalo jen 21,3 % účastníků.

Nejde jen o dvě krabice cereálií.

Ve španělské databázi 4 325 zpracovaných výrobků neslo proteinové tvrzení 561 produktů. Z nich 90,8 % zařadil nutriční model PAHO do méně zdravé kategorie.

To neznamená, že protein je problém.

Znamená to, že samotný nápis PROTEIN neříká, jestli je výrobek kvalitní.

Výrobce nemusí lhát. Stačí zvýraznit jednu pravdivou vlastnost tak výrazně, že přestaneme vnímat všechno ostatní.

I tohle je jeden z důvodů, proč stavím Blurrix.

Nechci jen ověřovat, jestli tvrzení na obalu technicky sedí. Chci hodnotit výrobek jako celek, ne jen jednu vlastnost, kterou marketing vytáhl dopředu.

Protein může být výhoda. Nevymaže ale množství cukru, míru průmyslového zpracování ani zbytek složení.

Co vás naposledy překvapilo až po otočení obalu?