Dan Verner

Pražák v Brně na návštěvě: Pánbůh mezi paneláky

Chtěl jsem vidět nový kostel na sídlišti Lesná od svého oblíbeného architekta Marka Štěpána. I naložil jsem rodinu do vozu a vyrazil víceméně správným směrem. Co se mi na Brně líbí – určitě to tak nebude každý den a mám jenom štěstí – je možnost ho křížem přejet asi tak za čtvrt hodiny. Další čtvrthodinku spolklo bloudění a parkování na sídlišti – a pak jsme ho zahlédli!
S orientací výrazně pomohla vysoká věž, takže jsme zdárně dorazili a zjistili, že je zamčeno. I tak to ale byl hezký zážitek a určitě to nebylo naposledy, kdy jsme ke kostelu Blahoslavené Restituty vyrazili!
Cesta ke stavbě kostela tak jednoduchá nebyla. Už v době vzniku sídliště v 60. letech se o potenciálním svatostánku potichu hovořilo, ale normalizace podobné hovory rázně utnula. O výstavbě chrámu bylo rozhodnuto po revoluci, ale trvalo ještě desítky let, než byla zahájena stavba. Kostel byl dokončen v roce 2020 a stal se dominantou sídliště.
Ačkoliv jde o stavbu zvenčí prajednoduchou, skrývá v sobě řadu symbolů (barevné sklo připomíná boží přítomnost, kruhový půdorys zase nebe a věčnost) a nápadů (výrazné barvy, obrazy vyryté do břízolitové fasády).

#10 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Brněnský brusel

Když se mluví či píše o brněnských barácích, je to samý Fuchs, Kumpošt a Wiesner. Ale kromě elegantní prvorepublikové architektury je v Brně i něco málo pěkného bruselu, tedy slohu z přelomu 50. a 60. let, pro nějž mám velkou slabost. A tak nikdy nevynechám možnost pokochat se elegantním hotelem International. Ten vznikl na prominentním místě v centru města, kde ležela ladem veliká parcela uvolněná dílem bouráním za první republiky a dílem bombardováním za druhé světové války.
V 50. letech se velmi dařilo brněnským mezinárodním veletrhům, ale město trápil nedostatek kvalitního ubytování pro zahraniční hosty. Proto postupně vznikly hotely International a Continental, a to za účasti mnohých mladých umělců, kteří tehdy měli čerstvě za sebou úspěchy na mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu. Část jejich výtvorů je v hotelu stále uchovaná, takže jestli se nebojíte vloupat dovnitř, budete mít na co koukat.
Hotel byl pro své výtvarné kvality prohlášen už v 80. letech za kulturní památku, později o tuto ochranu za podivných okolností zase přišel. Je to škoda: člověk se pak musí bát, jestli při příští vizitě bude všechno stejné jako posledně, nebo jestli mezi dvěma jeho návštěvami nějaký nekulturní barbar neodstranil nějaké umělecké dílo. Anebo rovnou celý hotel.

#9 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Fůra slámy

Jak se v Brně pozná, že se blíží Vánoce? V říjnu začínají hrát v obchodech koledy, v listopadu všude visí pestrobarevné žárovičky (z těch modro-zelených kombinací tak bolí oči!) a v prosinci na Moravské náměstí navezou vedle kolotoče hromadu sena a nechají ji tam měsíc ležet. Nebo tak nějak si to představuju po poslední (tedy těsně loňské) návštěvě moravské metropole já.

Velmi se mi ten nápad líbil, a nejen mně: hlavně přišel senzační všem dětem, které šly kolem. Okamžite začaly na haldu lézt, pobíhaly po ní a pak seskakovaly dolů, aby mohly celý proces zopakovat. Kdybych se neustále nesnažil tvářit dospěle, sám bych tam byl skočil. Takhle jsem jen „musel“ zachraňovat své děti, které to vůbec nepotřebovaly a odmítaly odejít.

V Praze se zemědělské produkty ve veřejném prostoru moc nevidí, a když už, nejsou tam na hraní: poslední případ, který si vybavím, je kupka hnoje před úřadem vlády po nájezdu agresivního zemědělce. Ale tím si nebudeme kazit vzpomínky na svátky…

#8 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Krematoř

My jich v Praze máme víc, ale to v Brně je zase hezčí. Řeč je o krematoriu. Já vím, asi to není stavba, kterou byste zrovna rádi viděli, ale kdybyste si o krematořích něco přečetli, třeba by vás ty předsudky opustily a viděli byste, že je to zajímavé téma ke studiu. O tom ale třeba jindy.
Brněnské krematorium (*1930) je dílem architekta Ernsta Wiesnera, německy mluvícího Žida narozeného na Slovensku, jenž proslul svou tvorbou v Brně a později emigroval do Británie, kde konvertoval ke katolictví (typický příběh dvacátého století, co naděláte). Stavba je to jednoduchá, z větší části oděná do režného zdiva, zakončená ale travertinovou korunou, jež mu spolu se vstupním schodištěm dodává na důstojnosti a monumentalitě. Jedinými detaily na fasádě jsou ostění oken a dveří. Vnitřek je podobně jednoduchý, kubický prostor smuteční síně je ozvláštněn ochozy a proskleným stropem, který na poslední rozloučení propouští rozptýlené světlo.
Ernst Wiesner porazil ve vyzvané soutěži Pavla Janáka, který se soustředil na estetické vyznění, zatímco Wiesner postavil budovu na praktickém a promyšleném provozu. Zároveň usiloval o vytvoření stavby, která bude moderní výrazem, zachová si ale duchovní atmosféru chrámu. Myslím, že se mu to povedle skvěle.

#7 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Drakovi je zima

Jedním z míst, které se snažím v Brně vždycky navštívit, je Stará radnice s krásnou pozdně gotickou výzdobou a krokodýlem, tedy drakem, zaparkovaným v průjezdu. Moc mě baví, že není úplně jasné, kdy, jak a proč se vycpaný/mumifikovaný/konzervovaný? krokodýl dostal na své místo, takže je neustále o čem spekulovat. Jisté je jen to, že už je tam opravdu dlouho – podle historických záznamů prošel v půlce 17. století odčervováním.
Co mě ale baví snad ještě víc, je to, že už minimálně poslední tři roky (opravte mě, jestli se mýlím) dostává v prosinci drak svetr, aby mu nebyla zima. Je sice z nějakého umělého neřádu, ale zato svítí! Nápad přišel od studia NAHAKU a já jej za to moc chválím.
Přemýšlel jsem, jestli je možné drakovo odění přirovnat něčemu u nás v Praze a mám pocit, že asi nejblíž bude světoznámé Jezulátko, které těch oblečků k převlékání má celou garderobu. Svetr ovšem nevlastní žádný.

PS Ještě jsem přišel na to, že si toho osvetrovaného draka můžete koupit! Sice menšího a jen v plyši, ale i tak je to super.

#6 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Zmatek jako Brno

Jak mám Brno rád, tak s ním zároveň občas mám i nějaký problém. A opravdu to není proto, že jsem Pražák a jde o Brno. Vysvětlete mi ale, prosím vás, jak tam dokážete žít, když občas potřebujete jet okolo centra autem.
Nemůžu se zbavit pocitu, že v Brně mají na všechno o jeden pruh víc, než kolik bychom jich měli v Praze a než je vůbec potřeba. To vede k cedulím, na kterých je spousta šipek, které nekorespondují se šipkami na asfaltu, pruhy se po každé křižovatce prolínají a motají a vůbec je to chaos.
Jen v Brně se mi stalo, že šipka ukazující objížďku ukazovala na druhou stranu nebo že je někde dopravní značka, která zakazuje odbočovat v konkrétní hodinu. Nevěříte mi? Tak si zkuste odbočit z Husovky doleva do Pellicovy; pokud se tak stane, třeba taky budete mít štěstí jako já: jeli za mnou měšťáci a hned mi dali pětistovkový dáreček. Cedule „zákaz odbočení“ je přitom namáčknutá mezi tři jiné, takže ji snadno přehlédnete, platí jen v některé denní doby od pondělí do soboty a z druhé strany do Pellicovy můžete odbočit bez omezení. Tak co to jako je???

PS Po poslední návštěvě Brna jsem byl také v Itálii a je tedy nutné říci, že to je ještě trochu jiná liga. Možná i jiný sport.

#5 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Šalingrad

Asi každý Čech, Moravan a Slezan ví, že v Brně se zásadně nejezdí tramvají, nýbrž šalinou. Co to ta šalina vlastně je?
Já bych to definoval jednoduše tak, že to je libovolná tramvaj, která momentálně brázdí ulice města Brna; dokud jezdila v Praze, byla to tramvaj; když se pak dostala do Brna, stala se z ní šalina; a když byla posléze věnována ukrajinskému Charkovu, stala se opět tramvají. To není nějaký složitý konstrukt jen tak pro příklad, přesně takhle dopadlo několik vozů Tatra T6. Které byly všechny vyrobeny v Praze, nutno dodat.
No dobře, ale proč šalina? Jednoduše proto, že Brno kdysi mělo značnou německou menšinu (dejme tomu třetinu obyvatel) a němčina byla běžnou součástí života. A tak se stalo, že z německého Elektrische Linie se postupným komolením a zkracováním stala šalina. U nás v Praze se mimochodem dříve užíval termín elektrika, který už v mém okolí používá pouze babička, kterou tímto dávám pozdravovat.

#4 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Kosti a kostičky

Každé druhé město v České republice se chlubí nějakým podzemím. Najdete ho v Klatovech, Slavonicích, v Jihlavě, ve Znojmě a samozřejmě i v Brně. Mě tedy nějaké lezení pod povrch moc nebere, i tak je mi ale známo, že se pod starým městem nacházejí jakési chodby, pod Špilberkem je podzemní kryt a protože se v minulém roce objevily v Praze v metru reklamy na brněnské podzemní vodojemy,* vím i o nich.
O čem jsem neměl páru, a přiznám se, že mě to dost překvapilo, je existence podzemní kostnice pod chrámem sv. Jakuba. Při výletech do Brna jsem si všiml betonové zdi s reliéfy světců, podél níž vedou schody pod zem. Moc se mi celá ta kompozice líbila,** tak jsem si říkal, že si k tomu něco přečtu a s úžasem jsem zjistil, že tam je kostnice. Ossuarium. Druhé největší v Evropě. Padesát tisíc mrtvých lidí nebo jejich kousků!
Nevím, jestli tam někdy půjdu. Ze slavné sedlecké kostnice mi bylo trochu úzko, asi nejsem na podobná místa stavěný (i když… mám rád krematoria…). Ale stejně – ty kráso, tohle v Praze nemáme!

*Nacházely se v eskalátorové šachtě v metru Hradčanská. Dát reklamu na podzemí do podzemí mi připadá velice chytré.
** Vše dle návrhu Atelieru Tišnovka (2012).

#3 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Dominikánská mlžítka

Jedna z věcí, co se mi na Brně líbí, je podoba jeho náměstí v centru města. Není jich moc (z pražského pohledu) a nejsou příliš velká (dtto), což má ovšem svoje výhody: máte o nich dobrý přehled a když tam cokoliv uděláte, lidi si toho všimnou. A někdy se vyjadřují tak hlasitě, že o tom slyšíme i v Praze.
Před několika lety mě takhle zaujala nová mlžítka na Dominikánském náměstí (autory jsou Tomáš Pavlacký a Michael Gabriel), která vypadají jako hlásné trouby vytištěné na 3D tiskárně. Jsou udělaná tak, aby vytvářela zajímavý optický jev a když náměstím procházíte, z každého úhlu vypadají jinak. Mně se už od první fotky na internetu moc líbila a naživo jsou ještě lepší (notabene pokud zrovna mlží), ale všiml jsem si i řady negativních reakcí. Myslím ale, že většinou přišly od lidí, kteří jakékoliv změny vidí neradi a předpokládají, že cokoliv nového musí být horší než to, jak to bylo předtím. Přiznám se, že tohle nadávání nemám rád, nehledě na to, jestli jsem zrovna v Praze či v Brně, a dodávám, že něco takového by se mi líbilo i na Malostranském náměstí, které mělo podle původních plánů projít rekonstrukcí už před deseti roky.

#2 z volné série

Pražák v Brně na návštěvě: Brno

Říkáte si možná, co je to vlastně na té ilustraci k vidění? Černý flek na červeném podkladu? No… v podstatě ano. Podle mé dcery ale právě takhle vypadá Brno.
Když jsme do moravského Manchesteru zavítali předloni v únoru (2024), dcerka zrovna objevovala kouzlo vodovek. Nejraději měla červenou (to jí zůstalo), ale měla také své temnější období, kdy vzala velký štětec a kombinovala všechny možné barvy dohromady, z čehož pak vznikala rozmanitá díla (jak by to nazval kurátor libovolné instituce / co to vlastně bylo): Bez názvu / papoušek, action-painting v modré, zelené a fialové / domeček, abstraktní kompozice v černé / Brno.
Podobná Brna vznikala po následujícího půl roku a dcera si dodnes pamatuje, že v tom domečku, kde jsme tehdy v Brně bydleli, byly senzační hračky, hlavně autíčko, které vydávalo zvuky a učilo děti, že se při přecházení mají rozhlédnout…

#1 z volné série