Petr Lachnit

Houby jsou znakem absolutní svobody. Vždy dokážou překvapit 🍄 🤩

Houbařská sezóna je v plném proudu a lesní potvůrky si s námi i letos pěkně hrají. Někde najdete plné koše, zatímco o padesát kilometrů dál neroste ani prašivka. Jednoduše si dělají, co chtějí. Mohou mít ideální podmínky – napršeno, bezvětří, příznivou teplotu – a stejně třeba ani ťuk.

Co je například vůbec nezajímá, jsou ukřičené předvolební debaty či složitá povolební vyjednávání. Nepomůže agitace, slibování ani modlení. Kašlou na volební programy. Vůbec se nedají zkorumpovat. I když přinesete do lesa v igelitce tři miliony, vybodnou se na vás. Aspoň mají klid vyrůst do krásy a věčně nás překvapovat. Nejen příjemně. Jsou zkrátka naprosto mystické, svobodné, suverénní a nevypočitatelné. Dokážou způsobovat nadšení a radost, ale i zklamání.

Každý z nás v houbách vidí to své. Alchymista elixír, náboženský vůdce duchovní spojení, většina lidí chutnou poživatinu. Houby a jejich sběr považují za klíčové také někteří politici. Škoda, že místo fascinací houbami, nehledají kámen mudrců, aby zmoudřeli.

Prezentovat se jako milovník hub je v tuzemsku taková sázka na jistotu. Co Čech to houbař. V lesích jich ročně vysbíráme asi 22 tisíc tun. Houbaří víc než 75 procent domácností. To už je pěkná síla. Když se jako politik předvedu, jak láskyplně houby sbírám a vařím, tak emoce přímo stříkají. Leckteré voličce ukápne slza, a když se začte do politikových receptů, má jasno. To je on, mého srdce šampion. Je jako já, jako my všichni. A když má rád houby, má určitě rád i lidi a zaručeně se o nás postará. Ten má můj hlas.

Můj kamarád říká, že na světě existují dva chrámy – hospoda a les. Souhlasím s ním. V tom prvním se pobavíte, ve druhém zase osvěžíte a vyčistíte svoji duši. Choďte pomalu a kochejte se tou nádherou kolem vás. Obzvláště teď na podzim se při slunečném počasí můžete cítit jako ve vymalovaném ráji. K tomu klid, svěží vzduch a typická vůně. Miluji to.

Právě proto je nejlepším lékem nejen na volební stresy vyrazit do lesa. A kdybyste nic nenašli, vůbec nezoufejte. I cesta je cíl. U lesa to platí dvojnásob. Čest stromům!

U pomníku nositele Nobelovy ceny za literaturu, chilského básníka Pabla Nerudy v Husových sadech, jsem v neděli položil květiny (výročí vojenského puče v Chile, 11.9.1973, svržení a smrt levicového prezidenta S. Allendeho) 🇨🇱

Management vnímání jako cesta do děsivé budoucnosti 😱

Osmdesátá léta minulého století jsou dobou rozkvětu počítačů, sítí a korporací. Nejen v těchto oblastech však tato doba přinesla zajímavé věci, i svět politiky je pozoruhodný. „Osmdesátky“ daly světu i politice mnohé a známé. Jsou však i věci či principy z uplatňování politiky některých vyspělých zemí pozapomenuté, skryté a neakcentované. To, co se na řadě míst vyspělého západního světa z vládních úrovní v osmdesátých letech dělalo, jak s některými osobnostmi, tak například překvapivě i s UFO, bylo míchání a rozmlžování faktů a fikce, ale také to byla součást ještě širšího záměru.

Někteří mediální poradci to skromně označovali jako „management vnímání“ a stalo se to v těchto letech hlavním strategickým marketingovým nástrojem u některých vlád. Cílem bylo šířit dramatické příběhy, které dokázaly zachytit představivost veřejnosti. Nejen třeba o Blízkém východě, ale i Střední Americe. Nezáleželo ani na tom, jestli ty příběhy jsou pravdivé, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů a politikům umožnily vyhýbat se nepoddajné složitosti skutečného světa.

Realita hrála v politice čím dál menší roli. Nešlo o to, že by realita či fakta něco umožňovaly, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů. Takže „management vnímání“ se stal nástrojem a fakta mohla být skrze něj překroucena. Cokoliv mohlo být úplně jinak, nebo dokonce naopak. Vznikl tím způsob, jak ovlivňovat občany a samozřejmě i voliče. A během tohoto procesu se z reality stalo co? Jednoduše zkrátka něco, s čím si můžete hrát, abyste dosáhli svého. Realita v tomto pohledu nebyla důležitá. Realita byla prostě něco, co si pořešíte.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let patrně končil tradiční sen o tom, že pomocí politiky šlo vybudovat jinak uspořádaný svět. Namísto toho vznikl nový systém, který s politikou neměl nic společného. Systém, jehož cílem nebylo něco měnit, ale prostě spravovat post-politický svět. Jedním z lidí, kteří popsali tuto dramatickou změnu, byl německý levicový politický myslitel jménem Ulrich Beck.

Ten řekl, že každý politik, který věří, že by dokázal ovládat společnost a vést jí vpřed k vytvoření lepší budoucnosti, byl nyní viděn jako nebezpečný. V minulosti možná politici byli něčeho takového schopni. Nyní však čelí tomu, co Beck nazval „splašený svět“. V tom jsou záležitosti tak složité a vzájemně propojené, a moderní technologie potencionálně tak nebezpečné, že je nemožné předvídat dopady čehokoliv, co uděláte. Dokazovat to měl například seznam ekologických katastrof.

Politici by se měli vzdát představy o tom, že by jakkoliv mohli změnit svět. Místo toho se jejich novým cílem mělo stát předvídání budoucích nebezpečí a přicházení s návrhy, jak se rizikům vyhnout. Ačkoliv Ulrich Beck vycházel z politické levice, svět, jehož příchod předvídal, byl hluboce konzervativní. Vytvořil obraz politické třídy, která už společnost dokáže směřovat jen do temné a děsivé budoucnosti. Neustále se dívat vpřed a pokoušet se odhalovat přicházející rizika. S jediným záměrem, vyhnout se těmto rizikům a udržet společnost stabilní.

Kompromis není sprosté slovo - a maximalisté to neradi slyší 🥸 🤹

V české politice se opakovaně objevuje přesvědčení, že neústupnost je důkazem charakteru a kompromis známkou slabosti. Politici často vstupují do veřejného života s pocitem, že pevnost jejich postojů je měřítkem morální kvality. Jenže politika není soutěž o neomylnost. Je to prostor, kde se lidé učí žít s tím, že pravdu nemají vždycky — a že ji někdy mají i ti druzí.

Politický maximalismus působí na první pohled zásadově. Nabízí jednoduchý svět, v němž existuje jediná správná cesta a každý odlišný názor je překážkou. Jenže neústupnost, která vede k politické nečinnosti, není ctnost. Je to rezignace na možnost ovlivňovat věci veřejné. Strana, která odmítá jakýkoli kompromis, se dobrovolně vzdává vlivu — a vliv je v demokracii to, co umožňuje měnit realitu.

To neznamená, že kompromis je vždy správný. Oportunismus je stejně zhoubný jako neústupnost. Mezi těmito dvěma extrémy však existuje prostor, který je pro demokracii nezbytný: schopnost spolupracovat bez ztráty identity.

Termín bolševismus dnes neoznačuje jen historickou ideologii. Stal se synonymem pro způsob uvažování, v němž většina „převálcuje“ menšinu a vítěz bere vše. Tento přístup se v české politice objevuje častěji, než je zdrávo. A není to jen problém vládních většin — je to problém politické kultury jako takové.

Úroveň demokracie se neměří podle síly většiny, ale podle bezpečí menšiny. A menšinou je v politice každý, kdo si myslí něco jiného než vy. Respekt k odlišným postojům není slabost, ale základní podmínka demokratického prostředí.

Koalice jsou v demokracii nutností. Ve vyspělých zemích je běžné, že spolupracují subjekty, které se neshodnou v mnoha zásadních bodech. Společný program se tvoří z toho, co je spojuje. To, co je rozděluje, se odkládá. Ne proto, že by to nebylo důležité, ale proto, že společnost potřebuje funkční vládu víc než ideální shodu.

Bezvládí je nejdražší forma politiky. Zastupitelstvo, které není schopné vytvořit koalici, neřídí obec vůbec. A neřízená obec je vždy horší než špatně řízená.

Strana, která odmítne koalici jen proto, že by musela ustoupit v dílčích bodech, se vzdává možnosti svou politiku uplatnit. Uplatnit, nikoli prosadit. Prosazování je otázka síly. Uplatňování je otázka vlivu — a vliv je v demokracii často cennější než síla.

Stejné pravidlo platí i uvnitř politických stran. Strana, která „válcuje“ vlastní menšinu, jen potvrzuje, že nedokázala překonat dědictví minulosti. Demokracie nezačíná ve sněmovně, ale v jednací místnosti stranického výboru. Kdo neumí zacházet s vlastní menšinou, neumí zacházet ani s tou společenskou.

Jevtušenkův verš „Sundali jsme Stalina z pomníků, ale kdo ho sundá z nás?“ dnes působí až nečekaně aktuálně. Stalin v nás není diktátor, ale pocit vlastní neomylnosti. A právě ten je pro demokracii největší hrozbou.

Politický maximalismus se často tváří jako odvaha. Ve skutečnosti je to strach. Strach z toho, že svět je složitější, než jak si ho představujeme. Strach z toho, že pravda není jen jedna. Strach z toho, že kompromis není slabost, ale dospělost.

Demokracie není aréna, v níž vítězí ten, kdo se nejméně pohne. Je to schopnost hledat společnou cestu i s těmi, kteří vidí svět jinak. A právě tuto schopnost se stále učíme — a stále ji potřebujeme.

Slavnosti Rumunů v Kinského zahradě 🇦🇩

Již podvanácté se dnes konala Slavnost Rumunů v České republice pořádaná Sdružením Rumunů v ČR. Návštěvníci se mohli těšit z vystoupení rumunských folklorních souborů a dalších umělců, které se odehrávalo na pódiu a v dalších prostorách za Letohrádkem Kinských v Praze 5.

Slavnost se konala s podporou MČ Prahy 5 a záštitu nad akcí převzal místostarosta JUDr. Petr Lachnit.
Připraven byl i bohatý program z pestré nabídky hudby, tance a scének rumunského folkloru. Součástí akce byly také dílny lidových řemesel, akce pro děti, ochutnávky rumunských kulinářských výrobků a další zajímavosti.

Přihlaste se na Senior akademii 👮

Bezplatný přednáškový cyklus vzdělávacích programů z oblasti prevence kriminality zaměřených na ochranu života, zdraví a majetku pro seniory se koná každý čtvrtek od 1. října do 3. prosince v zasedací místnosti zastupitelstva Prahy 5 ve Štefánikově 👮 🚨

Zájemci se mohou registrovat u Petra Chvátala, tel. č.: 257 000 468, e-mail: [email protected] nebo Andrey Pšeničkové, tel. č.: 257 000 453, e-mail: [email protected] ✏️