Revus Studio

NEMÍT NÁZOR NENÍ DŮKAZ VYSPĚLOSTI

Pod příspěvky se mi v různých podobách vrací stejná výtka. Když se vyjádřím k nějakému společenskému nebo politickému tématu, vymezím si v diskuzi hranici nebo někomu řeknu, že jeho komentář už je prostě sprostý, objeví se otázka, jak to jde dohromady s meditací, jógou nebo spiritualitou.

Za tím je podle mě zvláštní představa, že člověk, který pracuje se svým vědomím, by měl postupně přestat mít ostré hrany. Měl by být pořád klidný, všechno chápat, nic neposuzovat a ideálně vidět celý svět zalitý světlem.

Dobro a zlo přece neexistuje, pravda a lež jsou jen úhel pohledu a všechno je nakonec nějaká hra vědomí. Pokud vás něco rozčílí nebo se proti něčemu postavíte, znamená to prý, že to ještě nemáte zpracované.

Podle mě je to záměna různých úrovní reality.

Ano, existují tradice a stavy vědomí, ve kterých se protiklady rozpouštějí a skutečnost můžeme vnímat jako jednotu. Jenže zároveň žijeme tady. Máme děti, rodiny, vztahy, práci, společnost a zemi, ve které žijeme.

Na této úrovni musíme rozlišovat. Existuje pravda a lež, slušnost a sprostota, pomoc a ubližování. Některé věci mají hlubokou tradici a kontinuitu, jiné jsou krátkodobým výkyvem. Nemůžu vzít pravidla jedné úrovně vědomí a mechanicky je přenést do jiné.

Představa, že jsem něco duchovně překonal, a proto se mě už svět netýká, může vypadat jako nadhled. Někdy je to ale jen velmi elegantní způsob, jak se vyhnout odpovědnosti.

JÓGA PRO MĚ NIKDY NEZNAMENALA LHOSTEJNOST

Bhagavadgíta nezačíná tím, že by Ardžuna toužil bojovat. Je to přesně naopak. Stojí mezi dvěma armádami, vidí proti sobě svoje příbuzné, učitele a lidi, které zná, a odmítne jednat. Položí luk.

Krišna mu ale neřekne, že tím překonal dualitu a konflikt už se ho netýká. Celý jejich rozhovor se zabývá tím, proč někdy člověk jednat musí a především z jakého místa má jednat.

Jedna věc je reagovat z uraženého ega, vzteku nebo potřeby někoho porazit. Jiná věc je něco rozlišit a přijmout odpovědnost za vlastní jednání. V józe pro to máme velmi důležitý pojem vivéka, schopnost rozlišovat.

A právě lidé, kteří mají zkušenosti, vzdělání, nadhled nebo schopnost vidět širší souvislosti, by podle mě neměli být těmi posledními, kdo se vyjadřují k tomu, co se děje kolem nich.

K čemu mi je nadhled, pokud mě dovede jen k tomu, že prohlásím, že se mě svět netýká?

Každý samozřejmě v okruhu, který si sám zvolí. Pro někoho je to rodina, pro jiného jeho obor, společnost nebo politika. Vědomí nepřináší menší odpovědnost za svět kolem nás. Spíš větší.

HRANICE NENÍ ÚTOK

Nedávno jsme připravovali delší text a jeho audioverzi. Psali jsme ho týdny, Kristýna ho potom namluvila pro lidi, kteří dávají přednost poslechu.

A pod videem se objeví komentář ve smyslu, že je to AI, je to hrozné, monotónní a nedá se to poslouchat.

To pro mě není zajímavý nesouhlas, se kterým bych potřeboval vést filozofickou debatu. Ten člověk přišel do prostoru, který jsme vytvořili a který dostává zdarma. Pokud se mu nelíbí, může prostě odejít a najít si něco, co mu vyhovuje. Nepotřebuje ještě vynadat někomu, za jehož prací jsou týdny příprav.

Když mu řeknu, že je jeho komentář sprostý, neznamená to, že jsem emočně nestabilní nebo že jsem selhal jako jogín. Znamená to, že jsem mu ukázal hranici.

Jsem otevřený nesouhlasu. Někdo může stát na opačné straně politické, společenské nebo filozofické otázky. Pokud dokáže svůj názor formulovat slušně, můžeme se rozejít s úplně odlišnými závěry a ani jeden nemusí druhého přesvědčit.

To je diskuze. Sprostota není jiný názor a nadávka není argument. Nastavit vůči tomu hranici není násilí.

RADĚJI CELISTVÝ NEŽ HODNÝ

Jednou jsem v rozhovoru s Kristýnou řekl větu, ke které se pořád vracím.

Raději budu celistvý, než abych byl hodný.

Lidé mají často mylnou představu, že když začnou pracovat na sobě, musí se postupně stát hodnými, mírnými a přizpůsobivými. Já si to nemyslím.

Je místo pro všechny naše vlastnosti. I pro agresi, zlobu, naštvání a schopnost říct ne. Potřebujeme je mít integrované a umět je vědomě použít.

Agrese sama o sobě pro mě není totéž co násilí. Je v ní také síla vykročit, postavit se za své, něco změnit nebo ochránit.

Když tuto sílu ze sebe úplně vytěsním, nemusím se stát laskavějším. Můžu se jen stát někým, kdo není schopný říct ne, a svoji neschopnost postavit se za sebe si potom pojmenuju jako mírnost.

Proto mám rád obraz Durgy. Durga bojuje s démony, má zbraně a rozhodně není pasivní. Ale neničí ze zloby. Destrukce je směřovaná proti tomu, co škodí, ne proti druhému nebo proti sobě.

Můžu se tedy proti něčemu vymezit, aniž druhého nenávidím. Můžu něco odmítnout, aniž potřebuju druhého ponížit. Můžu považovat jeho názor za chybný a zároveň ho nepovažovat za méněcenného.

ANI „PROBUZENÝ ČLOVĚK" NENÍ ŘEŠENÍ

Samozřejmě existuje i opačná past. Začnu něco vidět jinak než moje okolí a vytvořím si novou identitu. Já už to vidím, ostatní spí. Já jsem se probudil, ostatní jsou ovce.

To není rozšíření vědomí. To je jen nová krabička.

Jung pro podobný mechanismus používal pojem inflace. Ego se dotkne něčeho většího a začne si to přivlastňovat.

Proto pro mě není cílem vystoupit z jedné konformity a okamžitě si vytvořit jinou. Jde o schopnost vidět širší kontext, pochybovat o vlastním názoru a současně se nebát ho vyslovit.

Ne nemít postoj. Nebýt svým postojem posedlý.

Jóga mi nemá vzít páteř. Nemá mě udělat bezbarvým a zavřít mě do krabičky člověka, který musí pořád působit klidně, aby ostatním dokazoval, že je dost duchovní.

Proto je pro mě důležitější jiná otázka než „Jaký jsi jogín, když se vymezuješ?"

Z jakého místa se vymezuji?

Z uraženého ega a potřeby vyhrát, nebo proto, že jsem něco rozlišil, vím, kde mám hranici, a jsem ochoten si za ní stát?

To mi připadá jako mnohem zajímavější otázka. A také mnohem bližší tomu, co pro mě jóga skutečně znamená.